Antonín Zápotocký
Nar. 19. 12. 1884 v Zákolanech - zemřel
13. 11. 1957 v Praze
český sociálně demokratický a poté československý komunistický politik a
prezident
Byl synem průkopníka českého dělnického hnutí Ladislava Zápotockého.
Vyučil se kameníkem a od počátku století do roku 1914 působil jako funkcionář
sociální demokracie na Kladensku a redaktor jejího tisku. Za 1. světové války
byl vojákem rakousko-uherské armády. Po vzniku Československa se stal jedním ze
zakladatelů levice v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku
1920 se účastnil II. kongresu Komunistické internacionály. V prosinci 1920
patřil k hlavním organizátorům generální stávky na Kladensku a spoluúčastnil se
pokusu o levicový puč. Za tuto činnost byl 9 měsíců vězněn.
Ve 20. letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení KSČ. V letech 1922-25
byl generálním tajemníkem komunistické strany. Ve vedení KSČ se udržel i po V.
sjezdu v únoru 1929, když jeho zvolení prosadil - proti kritikům z řad
Gottwaldových stoupenců - delegát Kominterny. Ve 30. letech byl představitelem
komunistických Rudých odborů a organizátorem mostecké stávky (1932), která byla
největším stávkovým bojem na evropském kontinentu v letech světové hospodářské
krize. Ve druhé polovině 30.let usiloval o sjednocení československých odborů na
protifašistické platformě.
Když byla krátce po Mnichovu zastavena činnost KSČ, byl Zápotocký spolu s
J. Dolanským představitelem legálního vedení strany až do jejího úředního
rozpuštění 27. 12. 1938. Krátce po okupaci byl v dubnu 1939 zatčen při pokusu o
ilegální přechod hranic do Polska a až do února 1940 vězněn na Pankráci. Po
věznici v Drážďanech ho čekal pobyt v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.
Po květnu 1945 byl předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV
KSČ a poslancem Národního shromáždění.
Od února 1948, na jehož přípravě i průběhu se podílel (mimo jiné proslulým
sjezdem představitelů závodních rad), byl do června 1948 místopředsedou a poté
do roku 1953 předsedou československé vlády. Po Gottwaldově úmrtí, od 21. března
1953 až do své smrti, zastával funkci prezidenta republiky.
Jako vedoucí funkcionář státostrany i z titulu státních funkcí nese -
spolu s K. Gottwaldem, R. Slánským, A. Čepičkou, J. Dolanským, V. Širokým a
dalšími - plnou odpovědnost za nastolení a provádění organizovaného násilí v
Československu. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě
politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru. Zápotockého
odpovědnost nemohou smazat jeho "lidová" vystoupení a poměrná obliba mezi částí
občanů státu, kteří oceňovali Zápotockého osobní skromnost a občanské
"zabouření" proti drobným nepravostem každodenního života a rozmáhající se
byrokracii. Je ovšem pravda, že se tím aspoň vnějškově odlišoval od většiny
komunistických odlidštěných aparátníků a pohlavárů, ať už typu Slánského či
Čepičky, anebo v pozdějších vydáních v podobě Hendrychů, Kouckých, Indrů a
Bilaků. Na druhé straně jeho sliby - ať už se týkaly měnové reformy v roce 1953
anebo odvolání násilného provádění kolektivizace vesnice - zůstaly jen planými
slovy. Zásah armády v roce 1953 v Plzni proti protestujícím dělníkům Škodovky
ukázal, jak daleko je ochoten zajít "odborářský a dělnický" prezident.
V 50. letech vycházely Zápotockého autobiografické romány o počátcích a
vývoji českého dělnického hnutí. Průkopník dělnického hnutí Ladislav Zápotocký,
hlavní hrdina románu "Vstanou noví bojovníci", by se asi s odporem díval na
činnost svého syna a na teror, na jehož zavádění se podílel a byl za něj
odpovědný. Proti tomu byla rakouská policie a justice, které Zápotockého otce
pronásledovaly a soudily, nevinně humánními institucemi.