Ludvík Svoboda
Nar. 25. 11. 1895 v Hroznatíně - zemřel
20. 9. 1979 v Praze
československý generál a komunistický politik
Za 1.světové války byl v čs.legiích v Rusku. Účastnil se bitev u Zborova a
Bachmače i sibiřské anabáze. Po návratu domů po dva roky vedl otcův statek. Od
roku 1922 byl důstojníkem Čs.armády a prošel řadou funkcí: zástupce velitele
praporu na Podkarpatské Rusi, učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích
- tu za monarchie absolvoval jako velitel praporu v Kroměříži. Za zářijové
mobilizace roku 1938 byl velitelem pěšího pluku.
Na počátku nacistické okupace působil v odbojové organizaci Obrana národa. V
červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde velel vznikající čs.jednotce -
legionu v Krakově. V září 1939 se dostal do sovětského zajetí a byl se svými
vojáky internován. Už před odchodem do exilu spolupracoval se sovětskou
rozvědkou. V této činnosti pokračoval i v Moskvě, a to mu zachránilo život.
Jedna složka NKVD ho totiž považovala za špióna, zatkla jej a odsoudila k trestu
smrti. Svoboda si na soudcích vymohl, aby zavolali na určité číslo do Kremlu. Po
telefonátu byl okamžitě rozsudek zrušen a Svoboda prožil zbytek dne se svými
soudci - u vodky. Později tuto událost interpretoval jako doklad srdečnosti
"sovětských lidí", kteří, když se přesvědčí o svém omylu, jsou uznalí.
Po přepadení SSSR nacistickým Německem roku 1941 se Svoboda stal velitelem
1.čs.samostatného praporu v Sovětském svazu, který se od března 1943 účastnil
frontových bojů. Díky podpoře sovětských míst a zároveň bezmezné důvěře, které
se těšil u Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR, rychle postupoval ve
velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech (velitel l. samostatného
praporu, l. samostatné brigády, 1. armádního sboru; 1943-45 brigádní generál,
květen-srpen 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál). Svobodovým
zástupcem, případně náčelníkem jeho štábu, byl pozdější Čepičkův nástupce ve
funkci ministra národní obrany Bohumír Lomský.
Do ČSR se Svoboda vrátil jako "nepolitický" ministr národní obrany. Tuto
vládní funkci vykonával od 4. 4. 1945 do 25. 4. 1950. Národem byl přijat jako
hrdina od Sokolova, Dukly a dalších bitev, v nichž své životy nasazovali
především prostí vojáci československé "východní" armády. Ti přes mnohé trpké
zkušenosti věřili, že ve svém pochodu "Směr Praha" skutečně jdou "Se Svobodou za
svobodu". Pro vedení KSČ byla Svobodova stranická "indiferentnost" velmi
výhodná. Znamenala nejen ministerské křeslo navíc, ale hlavně vliv komunistů v
dalším z mocensky rozhodujících resortů.
Předmětem mnoha diskusí a interpretací byla Svobodova úloha v únoru 1948.
Svoboda vždy odmítal tvrzení některých vojenských historiků, že armáda byla
tehdy "neutralizována". Měl pravdu. Jeho armádní rozkaz v únorových dnech
zabránil, aby některé jednotky, jimž neveleli komunisté, byly nasazeny proti SNB
a nátlakovým skupinám KSČ. Dokazoval, že velení armády se aktivně podílelo na
mocenském převratu. Svůj únorový postoj líčil následujícím způsobem (zřejmě
poprvé tak učinil na konferenci historiků v Liblicích roku 1963):
"Když KSČ svolala na pondělí 23. února večer do Obecního domu v Praze
ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh
Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. "Ale já to chci,
Ludvíčku, slyšet jasně," řekl Klema. Odpověděl jsem: "Jdu s lidem." Na to mě
Gottwald požádal, abych přišel na zasedáni do Obecního domu. "Přijdu se všemi
řády na uniformě a přesně," odpověděl jsem. "To ne, Ludvíčku, musíš přijít asi o
10 minut později." "My vojáci jsme přesni," pravil jsem. "Já vím," odpověděl
premiér, "ale všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózni, nejistí.
Proto, když se nechají chvíli škvařit v nejistotě, bude tvůj příchod středem
všeobecné pozornosti a bude to ten největší trumf."
A stalo se, jak si přál velký kombinátor a mistr politického mariáše
Gottwald. Řády ověnčený Svoboda se dostavil na politické představení s
požadovaným zpožděním a nebyl sám. Spolu s ním kráčeli hrdinové odboje a později
komunistickými soudy do vězení poslaní generálové B. Boček a K. Klapálek.
Po únoru 1948 už nebylo třeba předstírat "nepolitičnost" a Svoboda se stal
členem KSČ. Ale počátkem 50. let i on postupně upadal v nemilost. V dubnu 1950
jej ve funkci ministra národní obrany vystřídal A. Čepička. V letech 1950-51 byl
Svoboda náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs.státního výboru pro tělesnou
výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven i těchto postů a o rok později byl
na krátkou dobu vězněn. Po propuštění pracoval dva roky v JZD v Hroznatíně. Roku
1954, prý na žádost vedoucích sovětských činitelů, snad i samotného Chruščova,
se postupně vracel do politického života: člen předsednictva Národního
shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických
bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské
akademie K.Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v
Praze. (V této době psal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své memoáry, jejichž
1.vydání vyšlo pod názvem "Z Buzuluku do Prahy" roku 1960.)
V období pražského jara byl Svoboda 30.března 1968 zvolen prezidentem
republiky. Do srpna 1968 byl znám mírnou a nezávaznou podporou reformátorů. Po
sovětské okupaci bylo o jeho působení vytvořeno mnoho legend. Získal aureolu
člověka, který odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a
zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. K odmítnutí kolaborantů
nebylo - vzhledem k celonárodnímu odporu proti okupantům - třeba zvláštní
statečnosti, spíše naopak. Na moskevských jednáních, uskutečněných na Svobodův
návrh v době, kdy vnitropolitické a mezinárodně politické plány interventů a
kolaborantů totálně zkrachovaly, Svoboda vykonával drsný tlak na reformní
představitele (A. Dubčeka a jiné), aby podepsali vyloženě kapitulantský tzv.
Moskevský protokol. Zároveň plně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina
Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plně paralyzoval případný odpor Čs. armády.
Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátorů. Nejprve žila
legenda zachránce "polednového" vývoje, kterou se dojímala ta část národa, která
měla Svobodu za národního hrdinu. Ovšem jeho politiku si pochvalovali téměř
všichni - i fanatici a kolaboranti z libeňské Čechie, kterým zase vyhovovalo to,
jak Svoboda peskoval noviny a další sdělovací prostředky.
Svoboda neustále varoval před "nedozírnými následky", které by mohla způsobit
nepovolnost vůči okupantům. Měl podíl na odstranění A. Dubčeka z místa 1.
tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k prezidentování si
přibral i členství v předsednictvu ÚV KSČ.
Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský
úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu 1975 dokonce musel být
přijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal
vždy ambiciózní G. Husák. Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova
poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla mnohokrát
zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který
"zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie jej poslala do penze.