Gustav Husák
Nar. 10. 1. 1913 v Bratislavě-Dúbravce -
zemřel 18. 11. 1991 v Bratislavě
slovenský právník, československý komunistický politik a prezident
Gustáv Husák byl nadaným, pilným a ctižádostivým studentem bratislavského
gymnázia, funkcionářem školní samosprávy. Jeho slohové práce a projevy k výročí
28. října či k narozeninám T. G. Masaryka mu vynášely uznání ředitelství školy.
V šestnácti letech vstoupildo Komunistického svazu mládeže a roku 1933, ještě
jako student bratislavské právnické fakulty, do KSČ. Psal do revue DAV, kolem
které se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové. Svým vzděláním,
obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální
politické otázky - tedy tím, co většina intelektuálů beznadějně postrádá - se
výrazně odlišoval od většiny komunistických funkcionářů.
Patřil ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou
vírou v politiku SSSR a Komunistické internacionály; v době, kdy Československá
republika byla pro Gottwaldovu stranu "versailleským zmetkem" a "obnovením
takového žaláře národů jako byla Rakousko". Zřejmě tehdy, v první polovině 30.
let, si Husák vypěstoval přímo fobii k prvnímu československému státu a až
patologickou nenávist k dr. E. Benešovi.
Za 2. světové války se stal odpůrcem klerofašistické Slovenské republiky,
členem hnutí odporu, které vyústilo ve Slovenské národní povstání. Byl
místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a
místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z doby povstání se zachovalo
několik písemných svědectví o Husákových názorech na perspektivu Slovenska. "Je
třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast... území od Aše až po
Vladivostok," napsal v září 1944. Zachoval se i dopis, v němž doporučoval, aby
se problémy Slovenska řešily jeho začleněním do svazku národů SSSR. Jindy své
názory, aby byly přijatelnější, ředil přesně stanovenými dávkami nacionalismu.
Vznikal z toho specifický politologický jev, jakési "rudé luďáctví". Ale
buržoazním nacionalistou, za kterého byl vydáván v 50.letech, skutečně nebyl.
O půl roku později od nabídek Slovenska Stalinovi upustil. V březnu 1945 v
Moskvě, v době tvorby československé vlády a jejího programu ("košického"),
Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a že
má mít v tomto svazku značnou autonomii. Avšak brzy se podřídil zájmům cesty
komunistů k nastolení totalitní moci. A jakoby mimochodem začal opouštět své
demokratické partnery z doby povstání.
Ve volbách v květnu 1946 daly dvě třetiny slovenských voličů své hlasy
Demokratické straně. Už v červnu téhož roku se jednotné frontě českých
politických stran s Husákovou podporou podařilo donutit Demokratickou stranu k
podpisu tzv. třetí pražské dohody. Od této chvíle podléhala usnesení Slovenské
národní rady schválení československou vládou, pověřenci rady byli přímo
podřízeni jednotlivým ministrům pražské vlády. Husák se stal předsedou Sboru
pověřenců. Ani to však nestačilo.
Na podzim 1947 byl Husák hlavním režisérem oné "generálky na únor", které se
říkalo slovenská politická krize. Organizoval politické provokace proti
demokratům, nátlakovými akcemi vyháněl nekomunistické pověřence z jejich úřadů.
Jistě se domníval, že na dlouhou dobu posiluje také svoji moc. Vždyť na
Slovensku přímo řídil jak SNB, tak StB. Nemohl tušit, že i on sám se brzy stane
předmětem zájmu posledně jmenované instituce.
A patřilo k jeho pojetí politické morálky, že o dvacet let později - v
roce 1968 - se v mnoha projevech snažil vyvolat dojem, že k okleštění a k
likvidaci pravomocí slovenských národních orgánů došlo bez jeho přičinění a
souhlasu, snad dokonce proti jeho vůli.
Po únoru 1948, kdy už k řízení veřejných záležitostí postačovali úředníci
a policie, nebylo ani na Slovensku třeba schopných a inteligentních politiků.
Tyto vlastnosti se staly nejenom nežádoucí, ale pro Gottwaldovu stranu přímo
nebezpečné. Vzdělaný mouřenín vykonal své dílo. Už předtím ho všichni
nenáviděli, nyní přišel jeho čas.
Na jaře roku 1950 byl Husák, spolu s V. Clementisem, L. Novomeským a
dalšími, obviněn z buržoazního nacionalismu a odvolán z funkce předsedy Sboru
pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954, ve vykonstruovaném soudním
procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, odsouzen na doživotí. Stal se jednou z
mnoha obětí systému, který sám budoval.
"Vy ho neznáte," říkal bojovníkům za spravedlnost o Husákovi A. Novotný,
"když se dostane k moci, uvidíte, co on je zač." Nakonec i tento český génius
průměrnosti povolil a Husák byl roku 1960 propuštěn z vězení a roku 1963
rehabilitován. Nemalou zásluhu na tom měli čeští reformní historici, a z nich
hlavně Milan Hübl. V 70. letech se mu Husák "odměnil" sedmiletým vězením. Jiní
byli za jeho vlády "pouze" vyhozeni ze zaměstnání.
V 60. letech byl Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu. Za
pražského jara vystupoval jako věrný stoupenec A. Dubčeka. V dubnu 1968 se stal
místopředsedou vlády. Byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o
federativním uspořádání republiky. Avšak už dva měsíce před přijetím tohoto
zákona provedl jeden z mnoha svých politických obratů.
Na moskevských jednáních v srpnu 1968 poznal Brežněv, že Husák by se mohl stát
politikem, který zachrání ztracenou reputaci SSSR a zajistí splnění cíle agrese
do Československa. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ (do května 1971
první tajemník, od května l971 do prosince 1987 generální tajemník ÚV KSČ). V
květnu 1975 se tento bývalý bojovník za rozdělení nejvyšší stranické a státní
funkce stal - se sovětským souhlasem - prezidentem republiky. Obklopen smečkou
neschopných vynakládal veškeré své úsilí, aby co nejdéle zůstal prvním z
aparátčíků. Podřizoval se všemu absurdnímu, co si přála Moskva. V zájmu uchování
moci zradil mnoho přátel a spojil se s lidmi typu Jakeše, Indry, Kapka, Bilaka
aj., tedy s těmi, o jejichž kvalitách nemohl mít nejmenší iluze.
Po 17. listopadu 1989 mu nezbylo nic jiného, než aby 10. prosince jmenoval
Čalfovu "vládu národního porozumění" a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta
republiky.