Václav Havel
Narozen 5. 10. 1936 v Praze
Životopis v datech
Dílo
spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost
politických změn v listopadu 1989, poslední prezident Českosloven-ska a první
prezident České republiky
Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské
rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých
let. Tento fakt se stal důvodem, proč mu komunistická moc po ukončení povinné
školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině
padesátých let proto mladý Václav Havel nastoupil do čtyřletého učebního oboru
chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce
1954). Z kádrových důvodů nebyl později přijat ani na žádnou z vysokých škol
humanitního zaměření, a proto se rozhodl studovat na škole technického směru.
Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického ale po dvou letech
opustil.
Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám
české kultury, v padesátých letech potlačovaným. Po návratu z dvouleté vojenské
základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku
1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii
na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem
ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost
soustředění".
V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z
odlišného rodinného prostředí, brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v
roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími
životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své
nepostradatelné životní opoře.
Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých
literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho
první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra "Zahradní slavnost"
(1963). Toto představení se stalo výraznou součástí obrodné tendence v
československé společnosti šedesátých let. Občanské sebeuvědomování, které se do
historie zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo pak v roce 1968. V této době se
Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her "Vyrozumění"
(1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), ale také jako předseda Klubu
nezávislých spisovatelů a člen Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965
působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář.
Po potlačení Pražského jara vpádem vojsk Varšavské smlouvy vystupoval
Václav Havel proti politické represi, příznačné pro léta komunistické
normalizace. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž
upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vyvrcholením jeho
činnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil
název i charakter hnutí protestující části československých občanů. Václav Havel
byl jedním ze zakladatelů této iniciativy a jedním z jejích prvních tří
mluvčích. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě
stíhaných. Za své občanské postoje byl celkem třikrát uvězněn a ve vězení
strávil téměř pět let.
V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré
Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se v péčí jeho tehdejšího literárního
agenta pana Klause Junckera postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v
Reibeku u Hamburku.
V druhé polovině osmdesátých let, v čase navazování dialogu mezi Sovětským
svazem a západními demokraciemi, byl i v československé společnosti patrný
nárůst otevřené nespokojenosti s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni
přijímat represívní politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77
podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět, jejímž
spoluautorem byl i Václav Havel, se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce
občanů.
Počátkem společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17.
listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou
komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze.
Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na
setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož
půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické
změny v Československu. Václav Havel se od počátku stal jeho vedoucím
představitelem. Společenský pohyb pak vyvrcholil 29.prosince 1989, kdy byl
Václav Havel jako kandidát Občanského fóra zvolen Federálním shromážděním
československým prezidentem. Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke
svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Podruhé zvolilo Václava Havla do
funkce prezidenta nové Federální shromáždění 5. července 1990.
Václav Havel si svými postoji v letech totality získal postavení uznávané
morální autority. Hloubkou názorů na problémy soudobé civilizace a promyšleností
jejich formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou osobností, mezi
politiky ojedinělou.
Během druhého funkčního období v úřadu prezidenta České a Slovenské
Federativní republiky však narůstaly rozpory mezi českou a slovenskou politickou
reprezentací v názorech na budoucí státoprávní uspořádání. Václav Havel byl
jednoznačným zastáncem společného federativního státu Čechů a Slováků a v tomto
směru uplatňoval i svůj politický vliv. Po červnových parlamentních volbách v
roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve společnosti již nedokázaly
shodnout na funkční podobě federace a rozpory českých a slovenských politiků se
staly hlavním důvodem, že při volbě prezidenta dne 3. července 1992 již Václav
Havel dostatek poslaneckých hlasů nezískal. Podle zákona ještě dočasně zůstával
prezidentem i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské
Federativní republiky odstoupil dne 20. července 1992 s odůvodněním, že nemůže
nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice
způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím.
Po opuštění úřadu ustoupil Václav Havel na několik měsíců z veřejného
života. V polovině listopadu 1992, v době politického směřování k samostatnému
českému státu, potvrdil, že se chce ucházet o funkci prezidenta republiky.
Oficiální návrh jeho kandidatury podaly 18. ledna 1993 čtyři poslanecké kluby
vládní koalice. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla
prvním prezidentem samostatné České republiky.
Olga Havlová se po boku hlavy státu věnovala především charitativní
činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných,
založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc
tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela.
Konec roku 1996 přinesl Václavu Havlovi ještě jednu těžkou životní zkoušku
- nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok
však rozhodly o úspěšném léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala
jeho přítelkyně herečka Dagmar Veškrnová, s níž se český prezident oženil krátce
po propuštění z nemocnice v lednu 1997.
V obtížné vnitropolitické situaci byl 20.ledna 1998 opětovně oběma
komorami Parlamentu České republiky zvolen prezidentem republiky.
Za své literární a dramatické dílo, za smýšlení a celoživotní úsilí o
dodržování lidských práv, obdržel Václav Havel řadu státních vyznamenání,
mezinárodních cen a čestných doktorátů.
Prezidentský mandát vypršel Václavu Havlovi 2. února 2003.