Edvard
Beneš
Nar. 28. 5. 1884 v Kožlanech na Rakovnicku
- zemřel 3.
9. 1948 V Sezimově Ústí
Dílo
český a československý politik, diplomat, prezident 1935-48
Edvard Beneš se narodil jako nejmladší syn v malorolnické rodině na Rakovnicku.
Po studiích na vinohradském gymnáziu 1896-1904 se zapisuje na filozofickou
fakultu v Praze. Zanedlouho odjíždí do Paříže, kde studuje na Sorbonně a na
Svobodné škole politických a sociálních nauk. Ve Francii setrval, s výjimkou
krátkého pobytu v Londýně, do roku 1907, kdy přesídlil do Berlína. Vysokoškolské
studium ukončil nejprve doktorátem práv v Dijonu (1908) a o rok později složením
rigorózních zkoušek v Praze. Tři roky vyučoval na pražské obchodní akademii a
pak přichází přednášet sociologii jako soukromý docent.
Propuknutí 1. světové války jej podnítilo k organizování vnitřního odboje "Maffie".
Obstarával zejména spojení mezi Prahou a Masarykem ve Švýcarsku. V září 1915
odešel do zahraničí a od té doby jsou jeho životní osudy úzce spjaty s
osobnostmi T. G. Masaryka a M. R. Štefánika. Žije v Paříži, kde také organizuje
a řídí jednotlivé složky zahraniční emigrace, podílí se na propagaci
československého politického programu. Reorganizoval kurýrní službu, kterou se
udržovalo tajné spojení s Maffií v Čechách. Mimo diplomatických jednání k
získání politické prestiže zahraniční odbojové akci pořádá cyklus přednášek na
pařížské Sorbonně o Slovanstvu, píše řadu článků do francouzských a českých
zahraničních novin. Podílí se na ustanovení Československé národní rady (1916),
kde zastává místo generálního tajemníka. Společně s M. R. Štefánikem jedná s
představiteli dohodových mocností o zřízení samostatných čs. vojenských
jednotek. Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny legie ve Francii
(prosinec 1917), Rusku (léto 1918), Itálii (duben 1918). Výrazným výsledkem
Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele
nového československého státu ze strany Francie (červen 1918), Anglie (srpen
1918), Itálie (říjen 1918). To současně umožnilo přístup zástupců Čs. národní
rady na jednání států Dohody.
28. října 1918 Beneš jako představitel zahraničního odboje jednal v Ženevě s
domácími politiky o budoucnosti nového státu a po dohodě s nimi se stal prvním
ministrem zahraničí nového státu. Domů se však vrátil v září 1919, neboť už v
listopadu 1918 musel v Paříži zabezpečovat historicky neexistující jižní hranici
Slovenska a vůbec jeho vymanění z Uher, a současně také prosadit uznání
historických hranic českého státu. Československo se tehdy rodilo jako státní
útvar nikdy předtím neexistující, a to na základě Wilsonova požadavku práva
národů na sebeurčení, jež však bylo v novém státě přiznáno pouze účelově
definovanému národu československému.
Tento koncept, dodnes přijímaný většinou Čechů jako přirozený a spravedlivý,
Beneš obhájil v mírových smlouvách z roku 1919 a 1920 a jako tvůrce
československé zahraniční politiky se jej snažil zabezpečit mezinárodními
úmluvami.
Edvard Beneš stál u zrodu Společnosti národů a jako její místopředseda (1920),
člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru a předseda (1935) prosazoval
politiku kolektivní bezpečnosti. S poválečnou evropskou velmocí Francií uzavřel
spojeneckou smlouvu (1924) a již předtím, v letech 1920-22, smlouvami s
Jugoslávií a Rumunskem vytvářel obranný systém Malé dohody. Byl uznávaným
účastníkem významných mezinárodních konferencí (například Janov 1922, Locarno
1925, Haag 1930, Lausanne 1932) a měl rozsáhlé mezinárodně politické znalosti a
styky. Jeho doménou byla sice zahraniční politika, hrál však i významnou
vnitropolitickou roli.
Od vzniku státu byl ministrem zahraničí a v letech 1919-26 a 1929-35 poslancem
Národního shromáždění. V letech 1921-22 též premiérem. Po abdikaci prezidenta T.
G. Masaryka je 18. 12. 1935 zvolen za hlavu čs. státu. Jako místopředseda Čs.
strany národně socialistické (členem byl v letech 1923-35) výrazně ovlivňoval
její politiku. Marxismus odmítl, ale k socialistickým myšlenkám se hlásil a za
jeden z důležitých výsledků l. světové války pokládal "všeobecný vývoj k
demokratismu rolnickému a dělnickému a také přirozené a nevyhnutelné oslabení
vlivu městské buržoasie". Jeho názory mu znemožňovaly plně pochopit totalitární
podstatu bolševismu, i když s ním nesouhlasil. Ve svém úsilí zabezpečit stát se
snažil odstranit mezinárodní izolaci SSSR a začlenit jej do Společnosti národů.
Když se to podařilo, uzavřel s ním spojeneckou smlouvu (1935). Brzy poté přišel
Mnichov 1938.
Zůstane věčným tématem českých dějin, zda byl tehdy lepší boj v mezinárodní
izolaci než morální marasmus po kapitulaci. Jisté je, že Slováci toužili po
autonomii, Maďaři a Němci po spojení se svým národem a Češi si na politické
reprezentaci včetně Beneše válku nevynutili. Beneš 5. 10. 1938 abdikoval a
odešel do exilu. Po okupaci českých zemí a vzniku Slovenského státu v březnu
1939 prohlásil Mnichov za neplatný a zastával teorii právní kontinuity
Československa. V průběhu války dosáhl uznání čs. exilové vlády u všech
spojeneckých států.
Mnichov znamenal pro Beneše stejně jako pro jeho české spoluobčany trauma a
touhou odčinit jej byl přímo posedlý. Už po Mnichově se zabýval otázkou Němců v
Čechách a budoucí zahraničně politickou orientací a pro své závěry dokázal
získat nejen politiky své generace - například J. Šrámka či J. Stránského - ale
i politiky mladší: H. Ripku, P. Drtinu a další. Dospěl k závěru, podporovanému z
domova, že válka je příhodnou historickou chvílí k vyřešení problémů státu
vyhnáním Němců. Dávno před Postupimskou konferencí domů sděloval, že konec války
"musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky
konec opravdu krvavý a nelítostný" (únor 1944).
Během války Beneš pochopil jak bude vypadat rozložení mocenských sil v poválečné
střední Evropě, což jej vedlo i přes počáteční nelibost Britů k uzavření smlouvy
se Sovětským svazem v prosinci 1943. Občany doma vyzýval, aby jeho cestu do
Moskvy chápali "v duchu celé naší národní historie posledních století". Nebránil
ani závažným změnám vnitropolitickým. V politickém systému byl ochoten připustit
kromě Komunistické strany Československa pouze strany socialistické a strany
levé buržoasie a hodlal zavést v zemi velmi radikální změny hospodářské a
sociální. O tom v Moskvě v prosinci 1943 jednal se zahraničním vedením KSČ. Přes
Moskvu se také vracel do osvobozené vlasti.
Po triumfálním příjezdu do Prahy 16. 5. 1945 začal Beneš svými dekrety
uskutečňovat záměr "revoluci nacionální spoji s revolucí hospodářskou". 28. 10.
1945 byl potvrzen v úřadě a 19. 6. 1946 znovu zvolen prezidentem. Až příliš
vycházel z úvahy, že Československo se může stát "mostem" mezi Sovětským svazem
a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Jako sociolog byl
přesvědčen, že politika je "praktická sociologie" a že jeho politika je vědecká.
Avšak další vývoj ukázal, že nikoli věda, nýbrž přání byla otcem myšlenek.
Benešovu víru v demokratizaci SSSR a KSČ vyvrátil dramaticky únor l948. Krátce
po něm, 7. 6. 1948, abdikoval a brzy poté zemřel.